O českých dálnicích se traduje, že patří k nejdražším v Evropě. V kontrastu s tím by se ale zároveň dalo o jejich kvalitě úspěšně pochybovat. Vzpomeňme například na novou a přitom vlnící se dálnici u Ostravy.
V této souvislosti jsem si vzpomněl na deset let starý rozhovor s jedním starostou, který mi popisoval, že chce-li uspět u SFDI (Státní fond dopravní infrastruktury), je potřeba mít v projektu alespoň tři mosty.
A teď trochu z praxe řidiče, plátce daní, různých poplatků a dálničních známek. Minulý týden jsem jel s rodinou do Budapešti a musím říct, že to byl zážitek. Tedy jízda po českých dálnicích. Kritiky dopředu upozorňuji, že neporovnávám české dálnice s německými nebo rakouskými, ale se slovenskými a maďarskými. Výsledek?
Rádio jsem mohl poslouchat na hlasitost 5 v Maďarsku a na Slovensku téměř po celou dobu. U nás, bohužel téměř po celou dobu jízdy po D1 jsem ho vůbec neslyšel ani na hlasitost 6. Volume více doprava jsem jaksi už dát nemohl, protože bych probudil dceru a spolu s hlukem auta přejíždějícího hrboly, sváry a nerovnosti, by se to opravdu vydržet nedalo.
Tím se dostávám k druhému porovnání - zatímco v Maďarsku a na Slovensku byla dcera bdělá, kochající se krásami přírody kolem dálnic, u nás po nájezdu na hrbolatou silnici usnula v drnčícím a houpajícím autě během pár minut. U mě by to fungovalo spíše opačně, zřejmě bych na zadním sedadle již podruhé spatřil svou snídani, ale každý jsme jiný. Alespoň k něčemu jsou naše slavné dálnice dobré.
